Znáte Pivoňské hory?
Znáte Pivoňské hory?
Hraniční hory 1986 – tak se nazýval soubor temetických lyžařských přejezdů v zimním období 1986. Společně s TJ Bohemians, TJ Sparta a naší TJ Kotva.
Jedním za tří přejezdů tohoto souboru byl právě i přejezd Pivoňských hor, Haltravy a Čerchovského hřebene, uskutečněný 7. – 9. února 1986.
Vše začalo v pátek, v odpoledních hodinách na pěšákům TJ Kotva důvěrně známém Alšově nábřeží; mrzlo, až praštělo, přistavený vyhřátý autobus rozptýlil všechny naše chmury. Zamrzlá okna a příjemný pocit tepla způsobil, že se téměř nikdo neubránil chvilkovému podřimování. Proto se zdálo, že z Prahy do Domažlic je jen malý kousek. Domažlice nás přivítaly pořádným mrazem, ale vůbec žádným sněhem. Hlavu jsme složili ve velmi pěkné ubytovně místní sokolovny.
Brzy ráno následujícího dne jsme vyrazili autobusem na start první etapy přejezdu. Mrazivé ráno, slunce jako v polární krajině, jen žádný sníh. Projeli jsme Poběžovicemi, vzadu na mírně se zdvihajících kopečcích sem tam bílý flíček. Ještě ani ve východišti přejezdu, v Bělé nad Radbuzou, nebylo po sněhu ani památky. Pohledy místních obyvatel na naší skupinu s lyžemi a holemi v rukou byly více než soucitné. Začátek přejezdu, asi 4 km, jsme kolem zamrzlého Bystřického rybníka pochodovali v lyžákách po zamrzlé zemi pěkně pěšky. První sníh se objevil na stráních pod lesem, kde někteří optimisté a odvážlivci již nazuli lyže. Ti uvážlivější ještě počkali a dobře udělali. Cesta, mírně stoupající lesem, byla vysněžena tak na „cizí lyže“, po 1 km však při opatrném pojíždění bylo již možno se pohybovat na lyžích.
Neustále stoupáme a při výjezdu z lesa, na spoře zasněžené náhorní pláni, pozorujeme strážní věže na hraničním hřebenu, který je dalším hřebenovým pásmem, souběžným s hřebenem Pivoňských hor. Střídavě na lyžích a pěšky sledujeme žlutou značku, která nás pásmem protitankových zábran u silnice od Mutěnic vede zarostlými a zasněženými zbytky vyhořelé bývalé osady Korytany, konečně na vyšší část hřebene. V pěkných lesních partiích výbornou stopou přijíždíme za slunečného, ale mrazivého počasí (-15°C) na rozcestí „Liščí chalupy“.
Před námi se najednou objevil zalesněný a jakoby pocukrovaný nejvyšší vrchol Pivoňských hor Lysá (876 m) a napravo Starý Herštejn (870 m). Vzhledem k obtížnosti zalesněného terénu na Lysé jsme zvolili pozvolný sjezd po lesní silnici, ke konci zledovatělé, přímo do obce Pivoň. Při vstupu do obce, již opět s lyžemi v rukou, jsme narazili na rozsáhlou, dosti zchátralou budovu, údajně kdysi mocného pivoňského kláštera (založen Bořivojem I. v roce 1040). Klášter měl pohnutou historii; byl dobyt domažlickými husity v roce 1421, v roce 1573 zničen požárem. Jako klášter byl zrušen v roce 1785 a od té doby byl používán k hospodářským účelům, což znamenalo značnou devastaci kláštera. V areálu byl zachován a restaurován pouze ranně gotický klášterní kostel. V současné době má Pivoň význam jako velmi oblíbené rekreační středisko.
Mráz stále nepolevoval; končetiny, zejména prsty na rukou a nohou, nedostatečně prokrvované intensivním pohybem, okamžitě zábly. Proto jsme nepohrdli službami místního hostince, kde namačkáni po dvou na židli, jsme využili příjemně vytopené místnosti ke skrovnému občerstvení. Nikomu se pak nechtělo z tepla do jiskřivého mrazu; poměrně příkré stoupání obcí Pivoň (pěšky) směrem k začátku haltravského hřebene (již na lyžích) pomohlo vyrobit tolik potřebné tělesné teplo. Hřebenová jízda v mírně zvlněném, zalesněném terénu se skalnatými vrcholky na přemrzlém, navátém sněhu rychle ubíhala. Byla zpestřena občasnými výhledy na obě strany hřebene (vrcholy Malá skála s Baarovou vyhlídkou, Velká skála 852 m, Škarmanka 888 m, Haltrava 882 m), tj. směrem do českého vnitrozemí i přes údolí k hraničnímu hřebeni. Široká, mírně stoupající cesta v závěru hřebene nás vyvedla až na Sádek (852 m) s konečnou stanicí lyžařského vleku a směrem ke Klenčí s prudce se svažujícím slalomovým svahem.
Na Sádkově skále označuje černý kalich místo, připomínající prohranou chodskou rebélii. Pěkný výhled do Chodského podhůří bez sněhové pokrývky, ozářeného mrazivým slunkem, nebyl jistě pro začátek února typický.
Z vrcholu Sádku jsme se dostali mírnými sjezdy po lesních cestách, občas přetínajíce standardní běžecké tratě, do lyžařského střediska Capartice, ležícího v t. zv. Klenské brance (historická obchodní cesta), v nadmořské výšce průměrně 750 metrů. Po projetí bránou startu na lyžařském běžeckém stadiónku a zamávání majestátnímu vrcholu Čerchova (1042 m), nejvyšší to hoře Českého lesa, jsme sjeli po „umrzlém betonu“ k parkovišti aut a autobusů a odtud na lyžích po spoře vysněžené, umrzlé lesní cestě, nebo pěšky po široké státní silnici, vedoucí ke Klenčí, jsme se dostali na Výhledy s majestátním Baarovým pomníkem, hotelem a parkovištěm. Pomník je cca 12 m vysoký, byl vytvořen Ladislavem Šalounem v roce 1933. Socha byla za války ukryta a znovu odhalena v roce 1947.
Z Výhledů jsme na lyžích sešusovali po rozsáhlých polních pláních až ke Klenčí, cíli první etapy přejezdu. Zde čekající autobus nás dopravil do ubytovny v Domažlicích. Ani intensivní mráz nás večer neodradil od prohlídky starobylých Domažlic, města s více než tisíciletou tradicí.
Vedení přejezdu mezitím rozhodlo, že vzhledem k naprostému nedostatku sněhu v oblastech České Kubice, Babylonu a Domažlic, bude změněna plánovaná trasa druhé etapy přejezdu. A tak místo na Čerchovském hřebeni jsme se v neděli ráno ocitli na Špičáku. Počasí se rovněž změnilo, k velkému mrazu (-15°C) se přidal ještě ostrý vítr a sněžení. Místy krkolomnou stopou jsme podél „vzorně posypané“ silnice na umrzlém sněhu dospěli na Černé jezero. Po návratu na Špičácké sedlo, trochu bojovým přetraverzováním sjezdovek jsme vystoupili k neméně krásnému Čertovu jezeru, odkud po zmrzlém ledosněhu rychlým sešusem po široké lesní silnici s mnoha „lavory“ jsme přistáli u začátku vleků na Špičák. Krátkým výstupem zaplněnou „šmrcstrání“ pod Špičáckým sedlem a pak podél moderního hotelu ROH jsme se dostavili až k „Hofmankám“. Část naší přejezdové skupiny si zde tvrdě vystála právo na občerstvení, druhá, „vychytralá“ část využila výpadku provozu lanovky mezi Hofmankami a vrcholem Pancíře (1214 m) a občerstvila se bez fronty v hotelu na Pancíři. Neustále sněžilo a štiplavý mráz zkoušel naši odolnost.
Po opuštění teplých prostor chaty trvalo vždy 2 – 3 km, než se vyrobilo teplo a přestaly mrznout prsty na rukou. Po spojení se skupinou občerstvující se na Hofmankách, jsme sjeli pěkným sjezdem na péřovém, novém sněhu z vrcholu Pancíře na překrásnou stopu kouzelně zasněženými smrky na Mostek a Prenet, odtud prudším sjezdem jsme se dostali na ideálním prašanem pokryté pláně, které nás dovedly až k cíli našeho putování do obce Onen Svět. Zde již opět čekal náš vyhřátý autobus.
Také i druhý den přejezdu hraničních hor se změněnou trasou se plně vydařil; navíc byl vylepšen v závěru přídělem krásného, nového sněhu. V obou dnech jsme ujeli cca 60 km, pro nedostatek sněhu byl vynechán úsek Klenčí – Sádek – Capartice – Česká Kubice – Babylon – Zelenovské rybníky – Sv. Vavřineček – Domažlice. Přejezd vyžadovaql dobrý fyzický fond a znalost jízdy terénem. Byl ztížen nedostatkem sněhu (první etapa) a velmi chladným, mrazivým počasím.
Lyžařské přejezdy, pořádané společně TJ Sparta, Bohemians a Kotvy ve spolupráci s MV ČSTV začínají mít svou tradici a pro jejich atraktivnost by měly být našimi členy v budoucnu více využívány.
V zimním období 1987 jsou plánovány tyto akce:
1) Přejezd Duryňského lesa NDR 9. – 12.1.1987
2) Zimní sraz turistů SSR Povážská Bystrica, přejezd Tribeče a Vtáčniku 22. – 25.1.1987
3) Přejezd Šumavy včetně Kleti 13. – 15.2.1987
Jiří Třešňák
