OPT TJ Kotva Braník

 Výprava skupiny VHT do slovenských hor

Daniela Fochová

Je pátek, 17. 8. 2012. Vyjíždíme z loděnice naším milým starým peugeotem. Za jeho volantem je neméně milý starý veterán těchto výprav do vyšších i nižších hor Jiří Vojta. Vedle něj nově usedá náš malý Napoleon Josef Antoš coby hlavní vedoucí celé akce. Za nimi se tísní tentokrát jen pomocný organizátor Mirek Martinů, vedle něj náhradník Karel Štefka a pánskou řadu uzavírá další letitý člen této skupiny navzdory chorobám stále se nevzdávající Jiří Třešňák. A konečně vzadu se rozvalují sličné, leč nemladé již dámy: mnohaletá účastnice Zlata, odloňska zasvěcená Daniela a úplně čerstvá Lenka.

Po celodenním harcování po dálnicích a silnicích se večer usazujeme v ubytovně kempu Prostřední Bečva nedaleko slovenských hranic. Tak hvězdné nebe jsem letos ještě neviděla, konstatuje Daniela, když uléhá pod širákem na malém návrší poblíž tábořiště.

Druhý den se přehoupneme do údolí Váhu a postupujeme dál až k Popradu, kde odbočíme na Rožňavu, za kterou už nás čeká nádherné místo na úpatí Silické planiny, Krásnohorská Dlhá Lúka. Ano, nemýlíte se, na sever od planiny se vypíná kopec se slavným hradem Andrássyovců Krásná Hôrka. Po nedávném požáru jí chybí střechy, ale nám se zdá stejně krásná. Ještě trochu vzpomínáme na termální vodu v Kalamenech, ale Pepa nám objednal skutečně exkluzivní (a zároveň levné) ubytování patřící k penzionu Jozefína Jozefa Parditky. Obýváme celé první patro domu, jež září novotou a tyčí se na okraji vesnice pod ochranou blízkých kostelních věží. Kromě čtyř pokojů máme k dispozici prostornou kuchyň s jídelním a odpočivným koutem, z níž vycházíme na verandu otevřenou do zahrady. Dole v přízemí se čepuje vynikající pivo Corgoň a v obchůdku se dají nakoupit potraviny. V obci jsou ale i jiné hospody a obchody, všude upravené domy, dvory a zahrady plné květin a hlavně báječní, ochotní, milí a sympatičtí Maďaři. Když ruch utichne, Daniela s Jirkou Třešňákem se plíží s karimatkami a spacáky do zahrady, aby dostáli své vášni spát pod širým nebem plným hvězd.

Následujícího dne se výprava rozděluje do tří skupin. 3 muži dychtí sestoupit do podzemí, a tak odjíždějí autem nejprve do jeskyně Domica na hranicích s Maďarskem a posléze do výjimečné Ochtinské aragonitové jeskyně. Na zpáteční cestě nabírají v hospodě obce Silica Jirku T., Danielu a Lenku, kteří vyšplhali po žluté vzhůru na planinu, po zelené došli na piknik na Dievčenské skále, odkud se jim otvíral skvělý výhled na celé údolí; později zahnuli na modrou, kde poznali, co je to bloudit na planině. Husarský kousek se však podařil především Zlatě a Karlovi. Ti vystoupali na planinu hlava nehlava, po zelené dorazili na červenou, po ní do Silice a zpět to táhli po modré až dolů do Jovic, kde se napakovali v pekárně a vrátili se po silnici.

Pondělí bylo zasvěceno návštěvě zázraku Zádielské doliny a planiny. Většina z nás z parkoviště v Zádielu  vydupala na planinu a vracela se vlhkým chladem doliny. Zlata s Karlem to museli mít obráceně. Těžko říct, co bylo lepší. Zajeli jsme ještě k vodopádům mezi Hájem a Hačavou.

Úterý bylo vyhodnoceno jako krizový den, a tak každý hledal méně náročný program podle svého gusta. Zlata s Karlem to zas museli mít nejtěžší, proto sestoupili do místní Krásnohorské jeskyně, kde se pohybovali po úzkých můstcích a lanech nad propastmi. Mirek, Jirka T. a Daniela se nechali vyvézt do Jablonovského sedla, odkud pohodlně kráčeli planinou až na Škridlový košiar, kde po pikniku pod korunou starého stromu usnuli. Jirka šel potom ukázat Mirkovi Dievčenskou skálu a Daniela spěchala dolů k Lence. V těsné blízkosti jeskyně v chládku u vyvěračky Buzgó pak strávily příjemné odpoledne koupáním v pěnovcových jezírkách, pitím ze zázračného pramene a modlením se u kapliček s pohledem na Krásnou Horku.

Ve středu nastal přesun do Západních Tater. Cestou jsme se mimo jiné stačili vykoupat na místě zvaném Tále. Též jsme okusili léčivé účinky pramene v Liptovském Jánu. V kempu Račková dolina jsme museli překonat jisté rozčarování, protože podmínky nebyly tak ideální, jak jsme si vysnili. Nakonec zvítězila romantika lesa a hučícího potoka, takže k baptistům se stěhoval jen Pepa. Ostatní vesele běhali přes půl tábora lesem k prameni či do vzdálené kuchyně. Daniela se vracela ráno na pokoj ze svého místa pod širákem, zatímco Zlata s Karlem se již za úsvitu vydávali za svými fotografickými úlovky.

První den pod tatranskými velikány se většina účastníků táhla Račkovou dolinou na Račková plesa. Shůry na ně shlíželi Mirek s Danielou, kterým se toho dne na travnatém i skalnatém hřebínku podařilo zdolat 5 více než dvoutisícových vrcholů (Ostredok, Otrhance, Vyšná Magura, Jakubina, podle níž se jmenovala naše ubytovna v kempu, a Hrubý vrch). Zvláště pro dvaaosmdesátiletého Mirka to byl výkon mimořádný. Nejvíc námahy si ale vyžádal sestup do Jamnické doliny. Není divu, že se poutníci vrátili až za tmy.

V pátek následoval výlet do doliny Jalovecké a jejího pokračování, které se zove Parichvost. Lenka a Daniela se vydaly vzhůru na jednu z nejkrásnějších vyhlídek příznačně nazvanou Babky (1566m). Jejich okruh vedl až k sedlu Predúvratie a zpět přes chatu Červenec na parkoviště za Jalovcem.

Poslední den pobytu vedl naše kroky do Tiché doliny. Většina našich turistů se vydala po Tatranské magistrále zpět do kempu, šofér Jiří bloudil v Kamenisté dolině a Pepa s Lenkou a Danielou supěli Tichou dolinou na vypůjčených kolech až do výše 1350m. Pepa se vlastně pokoušel vystrkat kolo až do sedla Závory. Když to nešlo, rychle to otočil, sjel dolů a najel do Kôprové doliny z druhé strany, zatímco dámy v klidu klesaly, koupaly se pod vodopádem i jinde, uléhaly na lavice a do trávy vzhlížejíce k vrcholkům: To by se to páslo! Při jedné takové zastávce našly pod stolem ovčí sýr a posilnily se.

V neděli jsme se s lítostí loučili s krásami a specialitami Slovenska a ujížděli zpět domů do Prahy. Na Jižní spojce nás konečně chytil déšť, a protože zároveň svítilo slunce, nad naší cestou se od obzoru k obzoru rozklenula duha, místy i dvojnásobná. Všechno je dobré, co končí dobře.