OPT TJ Kotva Braník

Chodit kanálama?

Ne že bychom nemohli (těžko se najde člověk, který se nemá zač stydět), ale my (devítičlenná skupina z oddílu pěší turistiky) jsme se rozhodli, že kanálama budeme jezdit nebo ještě lépe po nich plout. Není nic lehčího než se obrátit prostřednictvím české cestovky na francouzskou společnost Canalous, která pronajímá vše potřebné k takové cestě.

Před vstupem na kanál (jmenovitě Canal latéral à la Loire) jsme si po loňských zkušenostech chtěli prodloužit pobyt ve Vogézách na statku bratří Balandierů a podniknout tam několik výprav, což se nám podařilo. Nejprve jsme se vydali z naší samoty Clairgoutte do okolních vesniček a městeček Girmont Val d´Ajol, Le Val d´Ajol a především Plombieres-les-Bains, starobylých lázní, které využívali už staří Římané, později si tam léčil své neduhy Michel de Montaigne a největšího rozkvětu se dočkaly za vydatné podpory Napoleona III. v 19. století. Na procházce (ano, samozřejmě Procházkovi byli přítomni) tímto městem balkonů jsme míjeli kdysi honosné budovy II. císařství, až jsme vystoupali nad údolí k Panence Marii, pod jejíž patronací jsme s krásným výhledem piknikovali.

Jediného deštivého dne jsme využili k návštěvě Munsteru, jehož historické jádro a věhlasný sýr nás uchvátily už vloni. Třetího dne jsme vyšli na pěší túru po naučné stezce táhnoucí se mezi “ étangs“ (rybníky) na planině. Ve skutečnosti to nejsou žádné rybníky, ale od původu ledovcová jezírka plná průzračné vody, rašeliny a žulových balvanů.

Následujícího dne jsme popojeli do Raon-aux-Bois, kde jsme narazili na účastníky marche populaire, lidového pochodu, ale byl to spíš běh na různé vzdálenosti vrcholící maratonskou trasou. Nebyla to jediná akce, s níž jsme se ve Francii setkali. Zažili jsme tam i státní svátek Nanebevstoupení Páně. Obchody byly zavřené, ale třeba v Girmont se konala kromě trhu velká výstava starých zemědělských strojů.

V pondělí 22.5. jsme však již museli opustit naše krávy, jejichž digitální dojení nám přiblížil jednoho večera Philippe Balandier, a přemístili jsme se do přístavu Digoin, kde nás čekala loď nesoucí jméno Vouzance, což je jeden z přítoků Loiry, která se klikatila nedaleko. My jsme ovšem sjížděli kanál přímo se táhnoucí podél ní. Měli jsme namířeno do Nevers, ale tam jsme nedopluli, neboť nás zdržela porucha čerpadla, kdy jsme museli čekat na mechanika, aby nám ho vyměnil. Klidnou plavbu zpestřoval pouze let volavek a zdymadla se svéráznými zdymadláři.

Někdejší zdymadlářské domky jsou dnes již rozprodány rekreantům, někde na ceduli visí číslo na mobil, kterým si obsluhu zdymadla přivoláte. Přijede autem a zpravidla má na starosti zdymadel několik. Koupání v kanále je někde zakázáno, ale i tam, kde není, by byl s koupáním velký problém, neb stěny jsou kolmé a vyztužené železem. Na koupání bylo třeba běžet k Loiře nebo hledat místa, kde železa chyběla a do kanálu se dalo sestoupit po kamenech.Tak tomu bylo například pod zdymadlem v Saulx. Ráno jsem se tiše vyplížila, spali všichni na lodi i v domku u zdymadla, netřeba si brát plavky. Nicméně sotva jsem se vnořila do vody, ze silnice odbočilo auto na cestu vroubící kanál na druhém břehu. Řidič zastavil, vystoupil a přímo proti mně si postavil 2 pruty. No co mi zbývalo? Po chvíli jsem vylezla, utřela se a oblékla. Poté jsem se rozpomněla na své rady studentům, aby ve frankofonním prostředí 5x denně někoho oslovili v zájmu procvičení francouzštiny, a vesele jsem zavolala přes kanál:“Dobrý den, pane!“ Když odpověděl, pokračovala jsem v konverzaci:“Je tady hodně ryb?“ „A jaké tu jsou?“ „Candáti.“ „A jsou tu také kapři?“ „Jistě, všechny sladkovodní ryby.“ Rozloučil se nikoli Au revoír, ale A tout à l´heure! (Za malou chvíli na shledanou!) a teprve tehdy mi došlo, že je to patrně zdymadlář, co přijel ráno na ryby a za chvíli bude pouštět naši loď. Pouštěl nás nejen to ráno, ale i po pár dnech, kdy jsme se vraceli. Volali mě na palubu, abych mu řekla, kam až chceme jet. Bylo horko, vystoupila jsem z kabiny a povídám:“Dobrý den, pane, dneska mám plavky!“

Na každém místě, kde jsme přenocovali (byla to většinou přístaviště malebných vsí a městeček), jsme nejdřív hledali boulangerii(pekařství), kam jsme běželi ráno pro bagety a croissanty k snídani. Oběd jsme odbývali všelijak (později se to ustálilo na Zlatčiných polévkách), zato večeře byly opulentní, takže jsme všichni ztloustli. Náš šéf a kuchař Vláďa si nemohl vynachválit místní suroviny z trhů a supermarketů. Každý večer nás překvapoval stále chutnějšími pokrmy.

Na závěr bych chtěla ještě jmenovat pár míst, která jsme na kanálu blíže poznali. Byl to např. Dompierre-sur-Besbre, v jehož těsné blízkosti se rozkládá trapistické opatství Sept-Fons, jež založilo svůj dceřinný český klášter v Novém Dvoře v západních Čechách. Pronikli jsme nejen do prodejny džemů a jiných výrobků zdejších mnichů, leč nahlédli jsme i do kostela, kde právě probíhala bohoslužba. Na druhém břehu kanálu naproti klášteru se překvapivě a hrozivě tyčil rozsáhlý průmyslový komplex někdejších železáren,který dosud využívá značka Peugeot. Bodem obratu naší plavby byla vesnice Fleury-sur –Loire, jíž vévodil starý románský kostel. Tam jsme zažili rušnou noc, v přístavním baru se totiž konala velká slavnost s občerstvením, hudbou a tancem. V Decize jsme si zase udělali pěknou historickou vycházku mezi starou a současnou Loirou, nejdelší francouzskou řekou. Příhodným zakončením naší plavby byla návštěva Paray-le-Monial, pozoruhodného města na východ od Digoinu, kam jsme se pak vraceli plni nevšedních dojmů a zážitků, které jsme si následně odvezli domů.

Za všechny Daniela Fochová