OPT TJ Kotva Braník

 Beja 2009

No před tím než bude uzávěrka třetího dílu z deníku šíleného kanupolisty, docela rád bych zapsal onen vtipnej výlet ke kterýmz ujsem se nějak nemohl dostat už víc jak rok. Teda při své vypatlanosti teď už ani nevím, páč jsem to vyprávěl tolikrát, že sem to možná už i někde napsal nebo alespoň rozepsal. Ale což, opakování je matka moudrosti a já bych chtěl být někdy pořádně moudrej aby došlo na babiččina slova která mi jako malýmu říkala, že jsem mudrc od východu.

Inu. Příběh nás zanese o dvě sezóny zpět, kdy se mi zastesklo po portugalsku a taky po kanupolicku a taky proto ze jsme v ten cas radi obdivovali vyhody nizkonakladovych leteckych spolecnosti. Jejda, nějak mi vypadli háčky a čárky. Na začátku bylo přání. A protože přání je otcem myšlenky, netrvalo dlouho a nějak jsem začal organizovat výlet na turnaj do portugalské Beji. To je tak nějak uprostřed ničeho na jihu Portugalska. No jak to teď píšu tak mám pořád pocit že už sem to někdy psal. No nebudu to moc napínat. Jeli jsme ve složení já, Arnošt, TD a Haloun. Haloun jako prvoletec. Tak jsme mu ukazovali jak že se to těma letadlama lítá. Nasedli jsme do jednoho takováho fialovo růžového takhle ve čtvrtek odpoledne. Směr Madrid. Koupili si na Ruzyni lahvinku nějakého pankáčského pití a v letadle ji docela slušně zkonzumovali. Když už zbývala jen trošička a letušky do nás nalily asi deset plechovek koly, začlo jim být trochu divný, že jsme tak vychechtaný až na nás poslali toho nejzlejšího letušáka co nám lahev zabavil, a že nám jí vrátí až na konci letu. Však na nás si nepřišel a když se otočil, lahev jsme zas ukořistili a statečně vyprázdnili. Myslím že nás to přesunulo do příjemné prázdninové nálady, kterou jsme si pak udržovali následných asi pět dní na slunném lehce podzimním jihu. Bandička jsme byli dost slušná a vskutku prázdninová., Jakmile se přidala ještě Silvi, celkem záhy pochopila kdo je Ládík výpravy. Pak tu mám nějakou vzpomínku z večera, resp noci, ve které figuroval nějaký rum potatoe, Silviin byt, veverka z Ice Age a ospalej Haloun. V pátek vyrážíme s Rozašema nějakejma pujčenejma autama do Beji. Asi 600km jihozápadně. Pěkně podporováni nějakými rony se udržujem pěkně prázdninoví. Dorážíme do toho města uprostřed ničeho někdy po půlnoci. Město ještě žije svým životem a já potkávám spoustu známých z portugalské ligy. Spát jdeme docela v poklidu. Kde pěkně po pražsku squatujeme starej vybydlenej bar u piscina municipal, na kterým se i hraje tenhle historicky první mezinárodní turnaj v tomhle městečku uprostřed ničeho. Jako pátýho do party jsme vzali Sylvi. Toho času eště pěkně tlustou. Hráli jsme co to šlo a umístili se na nějakém docela solidním místě po dechberoucím zápase proti místním. Kdy takovej ten malej fracek se strašně pronikavym hlasem z Beji, toho městečka uprostřed jižního portugalska, měl hlídat čas a nechal nás hrát poločas asi dvacet minut dokud se nepodařilo místním vyrovnat a následně i vsítit vedoucí gól. Byly z toho nějaké rozbroje, ale vzhledem k tomu že jsme byli prázdninově naladění, nechali jsme to takříkajíc plavat a užívali jsme si posledních paprsků hřejivého slunce v tomhle místě uprostřed ničeho. Odsud také pochází historka a TDčkova přezdívka pro portugalsko „six on me guy“ poněvadž během jedné trochu vypjatější situaci řval na rozhodčího co to píská za kokotiny, že ho najednou faulovaklo šest hráčů. Nikdo do teďka neví jak se to mohlo stát, pravděpodobně, že by i někdo z našeho týmu si chtěl vyřídit nějaké osobní účty. Ale jak právník jednou začne něco tvrdit, tak nemůže ustoupit, prostě na něm bylo šest hráčů a rozhodčí byl kokot. Pro info, najednou může být na hřišti za jeden tým maximálně pět hráčů. Další vtipné momenty z víkendu byly třeba při hře na Bufallo, kterou absolutně nepochytil Carlos, můj soukmenovec z CDPA, týmu co hraju v Lisabonu. Hra v Bufalo spočívá v tom, že když chytíte sklenici do pravé ruky, někdo se toho všimne, řekne bufalo, a začne zpívat písničku o tom že jste idiot. Carlos dal podle mě tak deset piv, než to pobral. Pak si taky vzpomínám že jsem málem vzteky zlomil pádlo při jedný hře, kdy došlo k nějakýmu misunderstoodu mezi Arnoštem Sylvi a Halounem. Ale jinak úplně super turnaj. Beja, takový město uprostřed ničeho na jihu Portugalska. Milí lidé. Dobré jídlo. Upekli prase. Trochu to vypadalo jako velkej pes ale bylo to moc dobrý. Piva co hrdlo ráčí. I nějaký ty caipirinhy. V neděli tak nějak jako dycky, domů po turnaji. Teda do Madridu. Nám letadlo letí až v úterý odpoledne. Tak se ještě motáme po téhle Metropoli a zajdem si třeba i zahrát na Casa de Campo. Kde jsem jen tak mimochodem zlomil pádlo ani sem nevěděl jak. V úterý se tak nějak normálně rozloučíme a frčíme na letiště. Vcelku normálka. A už na check inu jakože fronta jako prase. A nijak to neubíhá. A jako že zpoždění. A jako že voachery na nějaký bagetky a pití. A my jako že duty free shoop a ron a portský. A nejdřív poklidu a pak trochu víc taková socializace s ostatními pasažéry toho letu. Mělo to letět někdy ve čtyři nebo v pět odpoledne. Kolem desátý jsme ještě stále byli na letišti a socializovali se s bandičkou čtyřprocentních obyvatel, kterých byla docela slušně požehnaná bandička. Zde bych udělal malou odbočku. Jak mi bylo již hodněkrát řečeno, prej vypadám od té doby co mám dlouhý vlasy jako buzna. Možná jo, ale rozhodně jsem byl nejmíň v kurzu. Nejlíp si vedl Kudrnáč alias TD, Haloun a pak Arnošt, až pak já. Haloun měl docela slušný trauma, že mu Robert, jeden z těch chlapíků sáhnul na záchodě na zadek. Pak se nějak síly vyrovnali a nechali jsme se s tou skupinkou vzájemně na pokoji. Ale co dělat takhle čekající na letišti, když nemáte, no máte, ale nechcete, do čeho píchnout. Pak slečna na gate oznámila, že jsou pořád nějaký technical problems a jestli chcem ať si jdem vyplnit stěžovací formuláře. Tohohle náročného úkolu se zhošťuji a jdu na desk se tlačit mezi ty lidi a snažit se ukořistit nějaký ten complain form. Nezbyl na mě žádný a slečna mě docela odbyla, že už žádnej nemá a tak šla pryč. Chvilku tak bezradně stojím až mě napadne myšlenka, že když šla pryč tak že bych se podíval do těch jejich přihrádek, jestli tam ještě nějaký nemají. Tak se tam tak hrabu a najednou nějací lidé. „huh, well, do u know whats goin on with the flight?“ no slušně odpovídám, že jako zaměstnanec společnosti se jim velmi omlouvám, ale jsou nějaké technické problémy a že na tom naši techničtí pracovníci usilovně pracují a že jestli si chtějí stěžovat, že samozřejmě mohou ale že už nemám formuláře a že jsem poslal kolegyni pro další. Docela mi to žrali až do té doby než se mě všimnul Kudrnáč a jal se úřadovat semnou. Vzal za to tak vehementně, že co chvíli někam volal z místního telefonu a mluvili jsme spolu česky až nás ostatní pasažéři odhalili, že nepatříme k posádce. Celou dobu jsme však hledali takovej ten mikrofon, co by nám dovolil se nějak projevit v trochu větším měřítku tohohle

poklidného a setmělého letiště. I šel kolem Halou, nevěřícně kroutil hlavou a po chvilce se zeptal jestli nehledáme náhodou tohle a držel v ruce onen mikrofon, co byl celou dobu pověšenej vedle nás na stěně. I ujal jsem se produkce. V té době jsem s sebou hodně vozil taková velká sluchátka. A když dáte k sobě tahle sluchátka s tím mikrofonem, krásně to hraje v té letištní hale. A tak se pouštíme do produkce radia Madrid 1. zpočátku jsou ostatní trochu zdrženliví, později však dojde i na písničky na přání. Aj na focení s moderátory. A nakonec i na policii a zabavené letenky a občanky. A pohrůžku, že jestli mě tam ještě jednou načapaj tak mě poženou šupem z letiště ven. Jediný můj argument který u nich obstál byl, že už jsme tam asi osm hodin a čekáme na letadlo o kterým nemáme žádný zprávy. No pak už jsme hodní a pouze hrajem squash o stěnu a švitoříme s těmi pány veselými. Letadlo nakonec přijelo asi v půl čtvrtý v noci. Naložilo nás a odvezlo do prahy. Vcelku vtipné prázdniny. Jen pak celou středu jsem měl výtuh jako prase. Arnošt pak prej někdy potkal jednoho z těch chlapíků v praze. A asi půl roku na to jsme potkali takovou slečnu co nás identifikovala, že nás zná jako ty slavné moderátory radia Madrid 1.